Drugs

Před tejdnem odešli Standa s Alžbětou (moji tzv. flatmates) objevovat galerijní čtvrť Chelsea (o níž v příspěvku High Lane), kde sou defakto jen galerie a sklady a v nich balast, čas vod času se mihne  laureát Chalupeckýho, zavíří vizitkama v prachu cesty a pak zase zmizí v nenávratnu bažin český konceptuální scény. Byl čtvrtek (nebo pátek, trochu se to slejvá, ale spíš čtvrtek) a tak tedy den vernisáží. Nechtělo se mi, zevloval sem celej den doma, ale kolem sedmý sem se rozhod dát umění další šanci. Vlastně moje motivace byla jízda na kole přes 70 ulic a 10 avenue po nočnim městě.
Nic závažnýho se až do Cheslea na Dvaadvacátý západní a Desátý Avenue nestalo. Na ulici pak davy lidí s plastovejma kelímkama s vínem, kouřili, protože kouřit se vevnitř nikde nesmí a pili víno, a to se zase nesmí venku. Ale žádná hlídka v dohledu (NYPD – Courtesy, Professionalism, Respect), a tak ani problém. První, obří prostor, kde sme měli sraz, byl poloprázdnej, na zdech červeno-fialovo-modro-zelený fleky větší než velký a jistě starší než 1970. Tichý kolovrátky kritiků umění, který chválili vlastníka i umělce u improvizovanýho baru.
Jediná světlá chvilka (jak posléze zjištěno) byla před galerií, vázal sem kolo k ohrádce u nějakýho stromu a na druhý straně vohrádky piclej chlápek s delšíma mastnejma vlasama dělal totéž. Detailama konverzace vo brzdách na kole tu nebudu unavovat – měl vzadu torpedo. Mířil do vedlejší galerie, kde měl verni (ano, od slova vernisáž) nějakej další umělec. Chlápek mi vobjasnil, že kdysi jeho dílo nějak hrozně pomluvil – asi taky na vernisáži – a tak teď musí žehlit.
Dílo bylo závažný, servírovalo se víno z lahví od Coppolů, a ty vo tom něco vědí, a taky ve skle balená italská minerálka. Umění sestávalo z písmen ze starejch vývěsních štítů a neonů, poskládanejch na zdi do různejch soustav tak, aby spolu objekty – ne už písmena – reagovaly. Bylo by lepší, kdyby vystavil ty nápisy.
Naproti galerie v patře, z ulice tam vedly příkrý schody a taky nákladní výtah. Tady bylo taky natřískáno, několik umělců představovalo svoje, zřejmě starší, umění potenciálním zákazníkum. Zákazníci i umění vypadali jako z italskýho sedumdesátkovýho softporna. Mezi barvama obojího převládala růžová. Jedna z umělkyň, asi šedesátiletá vychrtlá paní měla ve večerní róbě odhalený celý záda a na nich hezký dvacetibarevný tetování v japonskym stylu od lopatek po kříž.
Nebudu už nudit, byli sme eště ve dvou nebo ve třech, do jedný sme se ani neodvážili vkročit, v jiný měli plastový skleničky na víno i s nožkou, která byla dutá a spodní část demontovatelná (aby se to lépe balilo), jinde měli i auto z kevlaru a pak už byl čas se rozloučit.
Z cesty zpátky sou fotky neonů, všechny sou z První Avenue nad Čtyřicátou ulicí. Ten dům je Chrysler Building.