High Lane

Neděle je od slova nedělat, ale mohla to bejt i sobota.  Šli sme s Alžbětou perlustrovat dílo jejího pedagoga do West Village. Dojeli jsme šestkou na Astor Place, kde je ve stanici ve směru do Bronxu reliéf vod Miltona Glasera z roku 1986, na němž je bobr a pod nim je tajuplně napsáno Castor Je malej a vypadá jako evropskej bobr. Vlastně vypadá jako kopie nějakýho evropskýho secesního bobra. Milton Glaser navrhnul i známý I love NY, což je fér turistickej artikl a hlavně se  tiskne na dupačky, jak posléze zjištěno. Na Broadwayi kolem Canal Street to prodávaj místní  kšeftaři. V bílý, bledě modrý a růžový. Na Washington Square, kudy procházíme, je hafo lidí, co si užívaj víkend. Taky kapela – hrajou šedesátkovej bigbít, skupiny přestárlejch hipsterů s nejrůznějšíma nástrojema se Brownovym pohybem přemisťujou v davu rodin, dvojic, psů a turistů a zakládaj na nejrůznějších místech kvazispontánní džemsejšny protože i voni sou zištný. Někdo má tamburínku, pět chlapů vomlácený kytary, dál kastaněty a lžíce. Jen vůbec nejsou slyšet, protože kapela je elektrifikovaná. Při minulý návštěvě tu pod Vítěznym obloukem, vztyčenym na oslavu sto let zvolení George Washingtona prvnim prezidentem Spojenejch států (měří 77 stop a od něj na sever začíná Pátá avenue) zpíval mužskej voiceband gospely a byli neuvěřitelný. Akustika taky.
Na fontáně zrovna uměleckej fotograf fotí polonahýho – ovšem ve vší počestnosti – transsexuála s krutejma stříbrnejma stínama přes půl hlavy. Promofotky k blúzce. Těsně než opustíme park, zničeho nic se zjeví protestní zpěvák s vorvanou španělkou a zle preluduje. Většinu pozemků tu vlastní newyorská univerzita (NYU) a dávno sou pryč beatnický a folkový časy, kdy se to tu hemžilo happeningama a fousatejma máničkama který zapalovaly protestní vohně. Na rohu na nás černej bezdomovec s třema kuframa a kytarou řve, že sme všichni kreténi a že tadle společnost nás zničí. Má pravdu.

Přejdeme Sedmou Avenue.. Drahý malý restaurace, všude stromy, žádný semafory a ulice vybočující z pravoúhlý sítě. Výstavu veltmajstra najdeme rychle, před vchodem do galerie zevlujou tři chlápci, ve kterejch je už zdálky poznat umělce – vobtažený trika, džíny, tenisky v jasnejch barvách a tralaláčky na stole před nima. Galerie má dvacet metrů čtverečních a výstava jsou rentgenový snímky předmětův. Kdyby to člověk neznal z rentgenů, tak perfektní. Vy malíři, vy nevyzpytatelní a divocí umělci. Naštěstí hned vedle je garážovej prodej zbytků z domácnosti. Tzv. vintage kombiné, změť rozsekanejch audiokazet, malý kolo a velkej plyšovej pes, kterej polehává pod věšákem. Má v sobě mechaniku, baterku a reproduktor, kroutí hlavou, lehá si, kňučí a štěká, ale jen když se ho někdo dotkne. Byl za bůra.Chelsea sou ulice plný bejvalejch skladů mezi Devátou a Dvanáctou Avenue. Vydlážděná ulice a mezi fitkama a hoch bodybyldinkama sou drahý restaurace. Na rohu Třináctý ulice a Devátý, tam kde se říká Meat Packing District,  se vod země zdvihá starej železniční viadukt z počátku 30. let, kterej dosloužil v roce 1980 a v roce 1999 za Giulianiho ho začali přestavovat na park.Nahoře je japonská zahrada mezi betonem a rezavejma kolejema, všude kolem sklady, výhled na Hudson a baráky New Jersey za nim. V síti tu kotví ponorka. Nad dráhou se už tyčej nový, postmoderní kultivovaný stavby a všichni se těšej, co tu asi pro Whitney Museum postaví Renzo Piano. Trať jde přes Desátou Avenue, malířky malujou voleje, rodiče fotěj děti před sklem nad semaforama, kupujeme organickou kávu ve dvou kelímcích. To je standard, v jednom to zřejmě pálí. Ve Starbucks, kde kafe sice neni organický, ale zato fair trade, maj vychytávku – kroužek z vlnitý recyklovaný lepenky, kterej se navlíkne na kelímek a tak se ten druhej už nemusí použít. Je na něm napsáno: pomožte nám chránit stromy, díky tomuto kroužku jsme ušetřili 60 % materiálu na kelímek. Myšleno teda ten druhej.

Kafe je americký, vítr fouká. Procházíme zbytkem polootevřenýho nákladovýho doku – mezi Patnáctou a Šestnáctou ulicí, fabrický vokna sou různobarevný a je u nich popiska – koncept se menuje Řeka co teče oběma směry – to je teda původní název Hudsonu – Muhheakantuck – a to je tam taky napsaný. Finch fotil celej den Hudson z člunu – 700 fotek protože 700 skel a v každý určil průměrnou barevnost a tak pak vyladil odstíny konečnejch skel. Nedělní zamyšlení.Park končí nad Dvacátou, slejzáme dolu kolem pětipatrovýho parkoviště. A tady je Chelsea umělců a galeristů. Co dveře to galerie a co galerie to jeden, dva až tři umělci. Všechny ty starý sklady sou krásný. Projdeme jich asi deset na Jedenadvacátý, jinak pusto nikde nic než galerie a na Dvaadvacátý totéž. Tam jsou teda i stromy – viz dále – nějaký malý muzeum a vedle barák Dia Art Foundation, před nimž je pokračování Beuysova projektu 7000 dubů – je tam pět stromů a pět bazaltovejch kamenů, vždycky v páru. Vevnitř Flavinovy zářivky ve schodišti a v přízemí stanový tropika, v jednom je nějakej dětskej vorkšop, ve druhym leží umělkyně se sondama na těle, kouká na obrazovku a nehejbe se – performuje. Vedle stojí laureát letošní Chalupeckýho ceny a s někym klábosí. Dekuju se do místního knihkupectví. V prvnim patře pokračuje vystavka, nějaký videa a pak dál, všude v ulici sou další galerie.Je šest a všude zavíraj, i v kšeftě Comme les Garçons, do kterýho se leze jakymsi high-tech vosvětlenym tunelem. Přes Desátou je za holejma zadníma zdma baráků vidět Empire State Building a na bistru na rohu taky.