Hoagie from Muskogee

8. listopadu, neděle. Vyrážíme v devět ráno do Philadelphie, PA (Pennsylvánie). Nejlevnější autobus za 10 dolarů vyjíždí od Penn (Pennsylvánie) Station. Všude spousta lidí, který čekaj na nejlevnější busy různejch destinací. Lístky sem koupil přes internet, ale nemoh sem je vytisknout, tak sem jen vopsal jejich pořadový čísla na víko krabice vod cereálií.
Fungovalo to a nikdo se ani nepodivil. Pořídili sme eště ponožkový kafe na podzemnim nádraží – to je jediná stará část nádraží, nadzemí, který postavili v roce 1910, zbourali v roce 1960 a vod roku 1968 tam stojí to, co teď – kancelářskej komplex a Madison Square Garden. Nešť, jen co se autobus rozjel, zjistil sem, že foťák mám, ale baterku sem si zapomněl v nabíječce. Takže sem si čas vod času pučil foťák vod Alžběty, ale většinu času ve Philadelphii sem ho neměl. Lincolnovym tunelem sme podjeli do New Jersey a pak půl hodiny stáli zaseklý v nějaký obytný čtvrti na jerseyský straně Hudsonu, která měla zřejmě bejt zkratkou. Výhledy zezadu na Sochu Svobody, nekonečný fabriky, parkoviště, jeřáby a železniční mosty v bažinách, jezírka s rákosim a postkatastrofickej výzor.Za dvě hodiny přejíždíme přes řeku Delaware z New Jersey do Pennsylvanie. Hned u břehu je nejstarší švédskej kostel ve Státech, kdysi centrální bod Nya Sverige, než Nový Švédsko pohltila anglická koruna. Je tu taky Památník americký Ústavy, kam sme nešli, a první dvě americký banky, kam sme taky nešli.
Vystupujeme z busu na opačný straně města, než je Philadelphia Museum of Art, což je cíl naší cesty. Centrum je samozřejmě menší a nižší než v New Yorku, a tak mi příde Philadelphie jako díra. Akorát před pár dnama prohráli Phillies s newyorskejma Yankees některej z pohárů, který nabízí Světová Baseballovej Pohár – nevim kerej, ale jistě to bolelo. U radnice je zednářskej chrám, bohužel zavřenej. Všude nějaký venkovní sochařský díla, skupinky se fotěj u obřího kovovýho nápisu LO-VE. Houmles, kterýmu sem nedal prachy na mě řve, že sem bílej bastard.
Je neděle a rodiny s dětma se líně táhnou strašlivě širokou silnicí k Muzeu, ke kterýmu vedou schody, co po nich ve filmu běhal Rocky. Ve městě asi sou někde i ty jatka s mrazákama, kde bušil do rozpůlenejch prasat nebo krav. U paty schodiště je bronzová socha Rockyho v lehce nadživotní velikosti se zdviženejma rukama. Vedle zrovna rozebíraj boxerskej ring a do města se trousej amatérský boxeři v černožlutejch hedvábnejch boxerskejch pláštících s nápisem Rocky Tournament 2009 na zádech. Na vrcholku schodiště lidi taky zvedaj ruce a zespoda je fotěj jejich nějaký rodinný příslušníci, některý běžej do kopce a voni je kropěj zeshora. Kolem nich se poflakujou penneři a číhaj na oběti.V muzeu se prokazuju novinářskou průkazkou a získávám tři volný listky, chlápek se mi vomlouvá, že už jim došly dodatkový materiály. Muzeum je udělaný trochu jako moderní zoo – zábava pro děti i pro rodiče. Každá místnost je udělaná jako některá historická, prostory benediktinskýho kláštera, zbrojnice na hradě, vystavka evropskejch historickejch zbraní – vesměs německý provenience, pár středověkejch oltářních obrázků. Ale my sme přišli kvuli Marcelu Duchampovi, kterej tady umístil svoje poslední velkodílo a to dílo se nesmí nikam přemisťovat, protože je tu nastálo. Stačí jen protrpět moderní expozici – i když tu maj skvělý impresionistický litografie, vo kterejch sem neměl tušení – a na konci sou dvě místnosti věnovaný Duchampovi. Etant donnés: 1° la chute d'eau / 2° le gaz d'éclairage je v zadnim koutě za dřevěnejma dveřma. Kukátko je uplně vošoupaný a vlastně to dost připomíná hodně používanej a dobře zestárlej venkovní záchod. To je sympatický. V místnosti před ní je La mariée mise à nu par ses célibataires, même – Velký sklo a exponáty, který se týkaj Étant donnés – postupu práce. Vystupujou tu všechny bajprodukty výroby, který Duchamp hbitě přeměnil v samostatný umělecký předměty, a to s takovou elegancí a vtipem, že ho nelze než obdivovat.
D'ailleurs, c'est toujours les autres qui meurent, to má na náhrobku, čili další bod programu je známej filadelfskej stejko-sýrovej sandwich. Invalidní vrátnej nám radí nejlepší místo, kde si dát hoagie – což je ten sandwich. V přízemí paneláku v blízkosti muzea usedáme pod slunečník, kerej už neni potřeba prte se stmívá. Naproti garážovej výprodej, všichni sme si zkusili koně, ale nikomu z nás nebyly. Objednávám k hoagie i cibulový kroužky, který znám z nějakýho dokumentárního filmu vo odsouzencích na smrt a jejich posledních přáních k jídlu. Jeden ze spoluvězňů, kerej jim všem vaří, se s nima děsně dělá. Hoagie je rozsekaný hovězí maso ve vlastní šťávě pokrytý v housce sýrem.
Kousek vod hospody je nejstarší moderní věznice ve Státech, takovej model pro Dohlížet a trestat, ale bohužel sme návštěvní hodinu prokaučovali pod tim slunečníkem. Jednotlivý vězeňský křídla se sbíhaj k centrální budově, kerá je tim kukátkem. Vysoká zeď a kolem vodní příkop. Seděl tu i Al Capone, ale to zabásnutí bylo jistě věcí nějakýho byznys kompromisu, ak to není až tak zajímavý. Padla tma, naproti věznici se rozsvítily bary, malý domky, dvoupatrový a stromy. Míříme do centra, Jarmilka ze Starwurstu hotoví kávičku, bezďáci spěj na ventilačních mřížích metra, který nemaká, protože všichni zaměstnanci sou ve stávce. Místní Příkopy měňavý reklamama, a my na nádraží u tzv. Institutu nasedáme na Megabus zpátky do New Yorku.