Kolumbus

Kolumbův den se slaví každý druhý pondělí v říjnu. Letos to shodou okolností vyšlo na 12. října, což byl ten původní den, kdy Kolumbus objevil Ameriku. Aspoň podle juliánskýho kalendáře. Podle gregoriánskýho jí vobjevil až 21. října. Základní školy v celym městě sou zavřený a maj prázdniny, ovšem ostatní instituce maj nebo nemaj zavřeno, to podle toho, jak se rozhodnou.
Jedu koupit lístky do Metropolitní opery, s měsíčnim předstihem. Je na západní straně parku, a tak konečně pojedu na kole jednim z příkopů pro auta, který procházej Centrálnim parkem východozápadnim směrem a menujou se Transverse a číslem ulice na jejíž úrovni sou. A vzhledem k tomu, že v tomhle směru nejede po celý dýlce parku ani žádná linka metra, všichni se dopravujou příkopama busem. Po Čtvrtý (která je na východě jediná vobousměrná) a po Pátý, kde se jede ze severu na jih, nesměj jezdit náklaďáky, a teda se tam jezdí na kole nejlíp.

Pátá, po který chci jet, je pro auta dneska uplně uzavřená a prochází tudy Columbus Parade, spíš   Columbus Pride. Všude hafo policajtů, který čuměj středoškolskejm roztleskávačkám na nohy, ty maj krátký sukně a falešný žezílka, který vyhazujou do vzduchu. Jejich vostatní spolužáci dujou do trombónů a těsně za Metropolitnim muzeem vopouštěj Pátou a mizej v některý z ulic.
Kynul sem na prvního policajta, na kterýho sem natrefil, jestli můžu jet, i když je ulice pro auta zavřená, kejvnul taky. A pak už sem se octnul na ulici s průvodem a jako jedinej sem jel v protisměru. Policajty to nijak nevzrušovalo, všude zábrany a ty roztleskávačky. Za zástupama kapel jely alegorický vozy italskejch spolků v New Yorku s nápisama typu Italian Pride of America, Old Italian Gentlemen`s Club a z nich Italoameričani mávaj do digitálních objektivů svejch spoluobčanů, co stojej za zábranama. Dobrá nálada, stánky s párkama v rohlíku a popkornem před Met sou na roztrhání.
Kousek pod muzeem projíždim po nějakym koberečku před improvizovanou tribunou a vyhejbám se chlápkovi s šerpou. Nikdo se na mě ale nekouká zle, všichni na to kašlou. Vo pár ulic níž sem se zastavil a chtěl fotit další alegorický vozy. Než sem stačil ujet, už u mě byl strážník Gomez (měl to na cedulce s číslem) a investigoval, jestli sem součástí přehlídky, což sem musel přiznat že ne, a na to konto mě vykázal z ulice. Naštěstí to bylo až na Dvaasedumdesátý ulici, kde zrovna vede příkop.U Metropolitní opery nejsou držáky na kola, a tak přivazuju svoje těžký starý Corso k plotu u staveniště při některym z baráků Lincolnova cetra, bohužel taky na tzv. piazzetě. Jen sem vytáhnul zámek, šine se ke mně další kovanej, kterej byl celou dobu schovanej za sloupem a jen prstem kroutí, to že ne. Po důkladný vobchůzce zjišťuju, že jediný dalšá vhodný místo je zábradlí pro invalidy. Du zpátky a vysvětluju, že du jen pro lístky a budu tam deset minut. Nic neřekne, jen kejvne a vodvačí. Kupuju vod tvarohovýho ksichtu za přepážkou tři lístky na Berliozovu Damnation de Faust. Pokladny vypadaj jako nějaká část nový scény. Vlastně celá opera tak trochu vypadá. Akustika snad bude lepší.
Na programu je na začátku listopadu též From the House of the Dead, na což lístky nakonec nekupuju. Ale po tom, co mi řikal Štěpán, jak je Metropolitní opera progresivní s digitálnim hd přímym přenosem a taky s live digi radio přenosem na Siriu, na němž má svojí politologickou dvouhodinku nenávisti i Mojo Nixon, mi to nejde z hlavy. Uvažuju vo tom, že horror je skutečně poslední dobou branej jako regulérní žánr a kam se Peter Jackson vyšvih vod Braindead. Vlastně sem z nějakýho důvodu došel k tomu, že to je předělávka Night of the Living Dead na operní prkna, a to mě uplně vyřídilo. Všechno je progresivní, když vo tom uvažuje amatér. Leoš Janáček – Z mrtvého domu.