New York Art Book Fair

Sdruženej report z pátku a neděle. Vozbrojený kafem z deli vcházíme do brány z pohledovýho betonu. Za ní se tyčí filcová fabrika s ocelovou konstrukcí. Tim projdem a na schodech před barákem sedí už spousta návštěvníků, kouřej a pijou kafe, který tu prodávaj v bufetu. Dům je první škola v Long Island City, která byla postavená v romantickym stylu a v roce 1960 jí zavřeli kvůli malýmu počtu dětí. Vevnitř sou všude syntetický světlezelený nátěry a pletiva na schodech.
V rohu těch venkovních schodů nějakej audioumělec kvílí do mikrofonu a buší do kytary. Je to takový mile hipsterský a naštěstí je to jenom zvuková zkouška. Plakátek na zdi voznamuje, že je to dokonce nějaká soutěž jedno- a dvoučlennejch kapel. V neděli tam bude i trojčlenná. Usedáme a všimnu si chlápka, kterej po straně schodiště rozvinul šmirgl po celý vejšce schodiště a vzrušeně po něm chodí dolu a nahoru. Dole se vždycky votáčí na tom samym místě a jeho gumová černá podrážka zanechává výraznou stopu. Je v džínech a růžovym tričku, plešatej a s bílou dlouhou bradkou. Vypadá, že vod konce šedesátejch žil v rezervaci pro konceptualisty. Pak, když sme vycházeli, už tam nebyl. Snad teda splnil svojí misi. Myslim, že cílem bylo prošoupání podrážek vo ten šmirgl. Pojďme se nad tim zamyslet. Po vzoru mnichů, flagelantů a jinejch sebepoškozovačů se v žádnym případě neměl spokojit jen s podrážkama. Měl to dotáhnout až do konce. Vošoupat se celej až k bradce.
Dneska ale stačí jenom naznačit a hlavně ať to netrvá dlouho. Představuju si, jak prošoupal podrážky, s kamennou tváří vodlepil šmirgl, stočil a vodkráčel po nádvoří vysypanym štěrkem domu. Fousy mu vlály přes rameno. Bylo větrno.Vcházíme do chrámu knihy, dostáváme tužky, plakáty, mapku a průvodce, všechno vytištěný fluorescentní žlutou (tou tmavší, takže se to docela dá číst). Trh organizuje nezávislý knihkupectví Printed Matter, co sídlí na Desátý Avenue a Dvaadvacátý ulici v Chelsea. Všichni nakupujou jako pominutý. Umprumka tu, na rozdíl vod Werkplaatsu, stánek nemá, to je symptomatický. Z Prahy je to moc daleko i do Lipska.
První místnost–třída se menuje Friendly Fire. Většinou jednotlivci, co mastěj zhulený kresbičky, pak je tisknou na laserovce a sešívačkama vážou do jednolivejch časáků. V průměru maj tak 8–12 stran velikosti 3 na 5 palců. Promítaj tu na dokumentární filmy z Íránu, Palestiny a jinejch vzdálenejch krajin, aktivisti horujou pro svojí věc, u vedlejšího stánku prodávaj nezávislej časopis Třetí světová a vládne tu přátelská atmosféra. Z donucení se upisuju jednomu chlápkovi, kterej se se mnou chce bavit vo Helvetice a vydává nějakej pološílenej osmistránkovej fanzin. Zrovna kreslí další číslo. Ve vedlejší třídě maj kopírku a švihaj čísla na zakázku. Je tam japonská sekce, taky nějaký fashion magazíny a queer sekce (viz foto). Taky tu prodávaj po patnácti dolarech propiskový komiksy nějakýho tureckýho umělce ze 70. let. Asi spíš nějakýho vernakularisty. Ale sou jenom turecky a na to, jak sou udělaný, sou dost drahý. Ale nakonec byly asi z celýho sortimentu nejlepší.
Vedle je osmdesátková jugoslávská konceptuální sekce. O patro vejš votročej, podle průvodce známý, grafický umělci nad sítem a tisknou tašky po deseti dolarech, polonahý v modrejch hábitech z netkaný textilie a se síťkama ve vlasech. V aule jsou kanadský vydavatelé – jednim z letošních témat byla Kanada. Druhym Mexiko. Pak psychadelická japonská místnost s plakátama ze sedumdesátejch let a videem, speciální místnost pro Werkplaats, knihy visej na děrovanym sololitu, letáčky tisknou na kopírce. Dál sou pak umělecký vydavatelství a sběratelé a antikvariáty a nekonečná řada dalších.V přízemí je do podlahy zapuštěnej průhlednej bazén. Dá se jít pod něj, do sklepa a shora sou pak pod tim bazénem ty lidi vidět. Pořídil sem snimky. V bufetu krátká, ale výživná fronta na kafe a tvarohovej koláč. Od brány přicházej dva chlápci se zlatejma vikinskejma rohama z papíru, tváře pomalovaný rudou barvou, zlatý pláště a piva v ruce. To je další kapela. Jeden má laptop a synťák, druhej hraje na nákupní vozejk kovovou tyčkou. Sou dobrý. V metru mi nefunguje jízdenka, protože sem si jí dal do kapsy s drobnejma a ty se mi vobtiskly do magnetickýho proužku. Naštěstí už na ní bylo jen 2.50. Minule sem stejnym způsobem prokaučoval šedesát dolarů. Šel sem si stěžovat a dostal sem obálku, vyplnil sem dvoustránkovej dotazník a zaslal sem poškozenou kartu na ústředí Metropolitní Přepravní Autority. Čili nic.