Osteographia

foto na černé kožence Ondřej Přibyl

Když sme to našli (kosti – pozn. aut.), stál sem nad jámou jako vopařenej. Celou svojí vědeckou kariéru sem čekal něco podobnýho. Něco, na čem si udělám méno. A to něco mi leželo u nohou. Apeloval sem na ty chlapy, ty dělníky, co tam pro nás makaj, aby to nezkurvili, aby byli vopatrný. Něco málo se zničilo mechanicky, než sme si všimli, že to je nález. Vono, my to neprojíždíme celý žící a štětečkem, to de hrozně pomalu. A tadle jáma vůbec byla prekérka, Václavák, tam teče škvára, všechno musí bejt honem honem, a tak sme povolali tu mechanizaci. Ale jak řikám, jen sme si všimli, teda všimnul, řikám, chlapi, vokamžitě přesedáme na ty štětečky... no, voni nebyli moc nadšený, ale hned jak sem jim řek, že si na tom udělaj méno i voni, tak byli nadšený. A navíc, večer sme to trochu voslavili. Pozval sem je prostě do hospody, lili sme jak blázni, pivo, tvrdej, že prostě má československá archeologie zase po letech nějakej majstrštyk, sólokapra, jak řikáte vy vod tisku. No, tak to jako voštětečkovali, vočistili prostě vod tý primární nečistoty, co se v tom vejkopu vyskytuje, že jo... no a já to hned za tepla nesu šéfovi, aby se pokochal, ale hlavně aby zhořknul, prte von je línej makat v terénu a my proto musíme dávat jeho méno do záhlaví při publikaci... no, to je jedno, prostě na to vejral jako tele na nový vrata. Hned sem mazal do laborky, aby to vočistili vod tý sekundární nečistoty. Ta sekundární, ta se vlastně nachází pod tou primární, je jako by hloubš a víc se drží. Ty byli vyvalený, voči navch hlavy, řikaj, Zděnku, na tom si uděláš méno evropskýho formátu. Já, já sem skrovnej, ale tady sem viděl, jako že jó, že maj pravdu. A voni to věděli taky. Tak hned jak to řekli, drželi hubu. Mezitim, než to v laborce vošetřili, zajistili ty různý votisky a hlavně než udělali gipsový vodlitky, mě povýšili. Šéf mě povýšil, prte si myslel, že to je jako protislužba za to uvedení toho jeho ména, no nic, to se pak nějak nestihlo, tim vás prostě nebudu votravovat, touhle taktikou u nás na ústavu, prostě kde nic neni, ani smrt nebere, že jo. Přinesli to, já se na to už těšil, ale eště sem to držel v tajnosti, aby se to jako neprosáklo na veřejnost, no vono se to stejně prosáklo, a já na to koukal a byl nadšenej. Vobracim to, čumim na to ze všech stran, sem nadšenej, ale moc tomu nerozumim. Udělal sem teda zkoušku lakmusákem, z rubu, samozřejmě, abych nepoškodil kresbu, a ta vyšla nějak divně. Tak to fakt bylo. No, zamejšlim se nad tim...  von nikdo moc neví, že ta naše práce je vlastně dost podobná kriminalistice. Já dycky koukam na Vacátka a řikam si, tak po straně, chlape, dyk von dělá tu samou práci, co ty. Ja řikám... vostatně Škvoreckej, než mu zakázali publikační činnost, vo tom taky napsal jednu povídku s tim Borůvkou. A Exner, ten při tom dokonce spolupracoval s jednou moc fešnou studentkou z umprumky... nebo to byla Státní grafická škola? No to je jedno, jo. Jak řikám, divný mně to bylo. Volám klukum do laborky, jesi dělali tu zkoušku lakmusákem. A voni, volové, řikaj, že né, že prej zapomněli. Já na to, že takovej nález tu nebyl pár set let, a že sou volové. Pak hned volám šéfovi, že to asi nebude z předřímský doby, že s pavloviénem, že to se s nim klidně můžem rozloučit, že to je prostě mladší. A von na to, že to bylo hned evidentní, že pavlovién pozná na první pohled. A já řikám, Milane, dyk tos nemoh poznat, prostě ta kalcifikace těch starejch nálézů kostěnejch, to je jako vodítko toho stáří, dyk to, Milane, prostě vod voka nepoznáš. A von na to, že jako jo, že se to dá jednoduše vycejtit, dyž má čéek zkušenosti. Já mu říkám, jasně, jasně že jo, a v duchu si řikám, to určitě, ty bejku lysej, tys to tak poznal, no tak řikám je to tak a pokládam sluchátko do vidlice. Jak tak na ten nález čumim, řikam si, ty vole, dyk ty na to musíš s rengénem! Rengén vodhalí prostě všechno, no zrengénovali sme to, vidim tam vlastně ty vrstvy tý kosti a řikám si, Zdenále, to sou takový vlastně trajektorie existence, křivky, prostě, bytí. Nic se tam ale neujasnilo, jen se to zkomplikovalo. Tak s tim rengénem, to byla vlastně sonda až moc do hloubky. Nejdřív je potřeba jet po povrchu, a to platí u všeho, třeba jak je něco škaredý, tak to nemůže bejt dobrý, vemte si třeba to zkažený žraločí maso, nebo třeba klidně čověka, tam to platí dvojnásob. Nic naplat, jak moc hezky řikal starej Pan Werich, že šaty dělaj čověka. Von už je na pravdě bóží, dej mu pámbu věčnou slávu. Nazvěme to teda metodou „in vivo“. Zdá se to bejt jednoduchý, ale chyba lávky. Každá metoda má svojí pečlivou metodiku, a zanedbání jednotlivejch instancí může víst k vošklivý katastrofě. Byl sem takovej nejistej, že něco máme, něco bombastickýho, a že vlastně moc nevíme, co to máme. Jo, to je jako v církvi katolický. Všichni sofort křičej – hned po tom ujištění, že má koule, jak voni na to maj vlastně to křeslo mediaevální s tou dírou, no všichni furt křičej jakože Habemus papam, a já si to vlastně v duchu křičel taky, no ale brácho, co ty víš? Co kdyby byl třeba v hitlerjúgend, nebo třeba tajnej? Fízl komunistickej, samozřejmě. Tak já si řikám, co teď? No, nakonec to bylo ráno moudřejší večera. Přišel sem, měl sem trochu kocovinu z toho večera, sme slavili, chlastali s klukama z laborky. Voni řikaj, teda Venca, Zdenále, in vivo zjistíš hovno s mákem. A já na to, že aspoň to by bodlo. Vtip, samozřejmě. Sme byli všichni žádostivý, jak to dopadne a co to vlastně je. A Venca říká, bejku, zkusil bych na to metodiku tědle antropologickejch symbolů. A já na to, Venco, ty seš vožralej, co, zkárovanej a nachcanej jako hovado. A von říká né né né, to prostě znamená, že se na to podiváš vokem nezaujatym, vokem vobjektivnim. Na ty vyobrazení. Kamaráde, ty vobrázky, ty sou směrodatný. Třea tam bude něco, co tě přivede na stopu. Řikám si, lakmusák zklamal, rengen zklamal, in vivo zklamalo, tak zkusim tudle analýzu per symboles. Prostě hned ráno sem na to vlít, seřadim si to vedle sebe, těch deset kousků, a vokamžitě vidim souvislosti. Dokonce písmena. A vedle písmen něco, co vypadá jako banány. Volám šéfovi a řikám mu Mejlo, to nebude ani doba římská. A von na to, Zděnku, to bylo jasný vod začátku. A já prej, jaks to jako poznal. A von, že se to jako pozná na první pohled. No prostě, praštil sem mu s telefonem a tak nějak vnitřně se zatvrdil. Von sám eště přileze, né abysem mu všechny pokroky hned za tepla servíroval. Jak řikám, zatvrdil sem se, srdíčko vokoralo, jak se to někdy stává. Prostě mi sebral vítr z plachet. Sednu ke stolu, uplně deprimovanej, zapálim si žváro, to se u nás na ústavu samozřejmě nesmí, klepu do krabice s nějakejma středověkejma střepama, prostě mi bylo všechno jedno, jak sem tak byl na dně. No ale pohled mi samozřejmě zabloudil na ty kosti. Řikám si, banány, banány, banány... Cui bono? Cui bono prostě? A už tehdá sem byl vlastně kousek vod toho rozlousknutí, maličkej kousíček, vlastně mi chyběl jeden jedinej logickej článek do tý mojí archeologický úvahy. No co, čověk se nad to musí povznýst, ne? Trochu tomu vodpustim, řikám si a du přes to. Hned to další, to byli ty rytíři. Hned si řikám, Zdenále, středověkej mistr jakejsi, pod elektronovym mikroskopem sem kromě teda těch vrypů vobjevil eště českýho lva na falanze, ten není moc vidět, prte nebyl vybarvenej a jak sme to tak konzervovali, tak na to sou přísný zákony a hrozej za to tuhý postihy, dyž to čověk poruší, tak ten zůstal vlastně bílej, teda bílej, no prostě v barvě tý kosti. A ten lev měl jako jen jeden vocas a stál jako by na čtyřech, jak to lvi dělaj, dyž nejsou vyvobrazený na žádnym státnim ani jinym znaku nebo tak. No a ten lev má jen jeden vocas. Ty chlapáku, řikam si, to je doba po Brunclíkovi, jak by se tak populárně řeklo. Nejenom populárně, to my s chlapama na ústavu takle špičkujem docela často. Jako určitě né starší než 1158, to jistě ne, ale spíš tak půlka 13. století. A teď co? No, řikám si po polyhistorsku, alea iacta est, že, kostky sou vrženy, že, prostě přichází zlomovej okamžik, jako když třeba dlouho trenujete k nějaký příležitosti, vlastně k datu, a to datum je tu, nejde to vodestát, je to zlom, že jo. Prostě buď vyhrát, pokořit vostatní, a nebo to zkurvit a jít vod válu. Řikám si, chlape, tady musíš nasadit ex nihilo. Ex nihilo, to je nejsložitější z našich kognitivních metod. Ex nihilo znamená z ničeho, latinsky, samozřejmě. Musel sem se vode všeho voprostit, vypustit prostě svojí duši s fantazií a logickym uvažovánim, totiž pustit, na špacír. Jo, to je ta řehole. Prostě se mi najednou zdálo, že mě celý to uvažování zavedlo do slepý uličky. Prostě slepý a nehorázně klikatý středověký uličky. Nakoupil sem zásoby na pár dní, abych nemusel komunikovat vůbec s nikym, vypojil telefon v kanclu a na kliku dal takový znamení, vlastně sme s chlapama dohodnutý, že jak se dojde k ex nihilo, tak se vyvěšuje taková fotka na dveřích, no prostě sme se na ní neshodli, někdo si tam dává Nýče, jo, to mi jako příde takový hrozně povrchní, to je vlastně co vás hned napadne, jako nihilo – nihilismus – a hned Nýče. Prostě sem tam dal znamení, mam takovýho malýho plyšovýho Palackýho, tak sem mu přišil poutko, teda už kdysi, ne teď, a prostě ho na tu kliku dycky zavěsim, já sem vlastenec, a ty chlapi to vědí, že ten muj Palacký je ten jejich Nýče, a že jako nemaj rušit. To víte, dyž dojdou třeba cigárka, tak je tam k dispozici potrubní pošta, kerou se dá tak jako komunikovat, vona je vlastně taková jako vobměna toho bílýho a černýho dýmu v tom Vatikánu – prostě to, co předchází tomu šmatání na koule, jak sem to už tak trochu populisticky traktoval. Pošlu prostě černou kapsli, a na vrátnici hned vědí, že Zděnek potřebuje žvára. Jako je koupěj a pošlou mi je zpátky v tý vlastně kapsli. No, vona se ta potrubní pošta nedá vodpíchnout. No, je to jedno. Sedim tam den, aplikuju ex nihilo, a vono nic..  Vono to ex nihilo, to neni jen tak. Vo čem si myslíte, že všichni lidi na ústavu mluvili? No jasně, vo tom, že Zděnek aplikuje ex nihilo. Doneslo se to prej šéfovi, ten by vyplesklej, prte, to je jaksi nejvyšší stupeň našeho umění. Je to prostě náročná technika, metodika neúprosná, prostě iniciace, zasvěcení jako nejvyššího stupně. No, řikám, si přivostřim režim, dám štyriadvacetihodinovej půst, to zvostří smysly. Pak sem si poslal pro cíga, zapálim si jednu z tý nekonečný řady a... podivám se teda na ty artefakty, že jo.  A já na ně vejrám a nevim si furt rady. Tři dny v prdeli a zatím hovno. Jak my řikáme, hluboce dojemnej lidskej příběh, to je jako synonymum pro to hovno, že jo. Dyby tu byl ten filuta Palackejch, ten by měl hnedka nějakou brilantní germanofobní hypotézku. Probíram to dál a dojdu na Pekaře, Pepu Pekaře, né, ale hned ho prostě zavrhnu, von byl katolík, to by hned byl nějakej ten mysticizmus, žádná soulož bez manželství a zakázat špecky, teda primeráky... jo, berte to jako vodsudek náboženství, jako vostrou kritiku, a zároveň vlastně jsko takovej proud asociací. Ne, to je vlastně to vopium lidstva, velkej krok zpátky pro lidstvo. Takže, sem na těch stupních, co vedou k tý nirváně a du bezvohledně dopředu, to tam teda znamená nahoru. A najednou si vzpomenu na svýho profesorskýho menovce, Zdenála Nejedlejch, toho starýho bělovlasýho démona – doyena naší poly a kvazihostorský scény. Ten řikal, borci, až budete v úzkejch, vzpomeňte si, že všechno vzniká z hromadění kapitálu, prostě jako by všechno je ve svým základu vlastně třídní boj. Hnedkonc sem si projel ty výrobní stupně, jo, jako dobejvání surovin, primární, průmyslová výroba, sekundární, služby, terciární a nadstavba kvarciální, jako štvrtá. Dobrá cesta, chlape, řikám si, dám pivko, frťánka, to podpoří fantazii, tu děvku proradnou, a taky že jo, jak sem nejed, nájezd byl divokej a... a kouknu na to a vidim, co to je. Tadyta s tom vokem jo, dyk ten napravo, dyk to Vláďa Dlouhej! Ten ministr! Já s nim chodil na večerní gympl a pak sem ho potkával na Prognosťáku, já jim tam vondyno chodil přednášet vo středověký keramice, Valtr tehdá razil takovej multilineární, jak se říká, přístup... voni se vorientovali ve všem, já tam přídu na druhou přednášku, jako jim to přednášet, a voni mě hned jako poučujou, co vlastně zkoumam, že to dělam blbě, s jednim z nich, brejlatej s knírkem, sem pak na todle téma, bylo to na tenisu, napsal takou vostře kritickou esej vo těch vzorech na keramice kouřimský, to teda nebyl středověk, no, je to jedno... No to je Laterna Magika to voko, dyk to je starej dobrej Jungmaňák! A proti němu, koho nevidim... to je ten kluk Ježků, jak se říká votec kupónovky. Teda votec toho špatnýho na tý kupónovce! A jak sem na tom byl na tom tématu, jak sem na to prostě přišel, tak si řikám, dost, Zdenále! Seš vyčerpanej, né abys to posral tim, že budeš hr hr hr. Takže du domu, dám šlofíka, deset, patnást hodin. Dyž sem ten den přišel do práce, stavěli mi akorát slavobránu. Ne doslova, ale prostě každej se ptal, jak sem daleko, chtěli vyčmuchat, kdy příde jako ta sláva, já řikám jen finis coronat opus, vy čuráci, latinsky byste měli umět aspoň základy, neřikám psát démotikou, jo, to sem zase jinde, řikam si eště, jak ponížit kolegyně, ale pak si řikám zase, ty vole, Zdenále, di do sebe, vole a hned sem se zdekoval do svýho kanclu. Vyprovodim čumily a řikám jako Hanibal ante portas, kreténi, jako že je čas, aby začli makat na svejch kariérkách. Palackej plyšovej mi trůní na desce stolu a já projíždim tudle nedávnou historii. Banány teda, u těch sem se trochu zastyděl. Tam sem to měl jako na talíři i bez ex nihilo. Já sem si vzpomněl, co mi to připomnělo. Vánoce, svátky, komunistickej režim, ne? V tom devětavosumdesátym, to se vobjevily už v listopadu, menovitě dvacátýho. Prostě Ježek dostává Vláďu Dlouhýho, toho mýho spolužáka do koordinačního centra Vobčanskýho fóra, to sice bylo až šestadvacátýho, to předbíhám, ale tak byly ty kosti prostě u sebe. Pak přišel na paškál ten rytíř, a to je prostě Blaník! Za tim rytířem, to je rozhledna Klubu českejch turistů na Blaníku! Já hned viděl naproti ty muzikanty a řikám, ty vole, Česká filharmonie hraje ve Smetanový síni Vobecního domu Blaník a Tábor a diskutuje s lidma vo svým a jejich postoji, dyk to bylo třiadvacátýho. A dál, Vinklář v Dukovanech lobbuje za Generální stávku, eště se Štěpničkou a Blankou Bohdanovou, né Bohdalkou, ale Bohdanovou, no a přivez je tam pražskej taxík, ty jezdili pro revoluci zadarmo, cejtili valuty. No prostě, já byl šťastnej, poslal sem Standu pro kávičku, ten má kancl vedle mě, chtělů se na tom přiživit, prostě, že jo, tak já ho využil, to by udělal každej, že jo, tak kávička, tureček, a jedeme dál, Helenka Vondráčková čte jedenadvacátýho Petici tvůrců a interpretů populární hudby ve Vinohradskym, tady Čuba slušovickej doráží kalachem na žďárskýho Hegenbarta, my mu řikali Hegen, chce po něm puč, vlastně násilnej vojenskej státní převrat. Tady je ten kovář Miler a za nim nápis ČKD, to mi mělo trknout, to bylo taky třiadvacátýho, pak tady Karel a Karel, totiž Goťák s Krylem pidlikaj, teda Kryl pidliká hymnu na balkóně Melantrichu a Gott to dává tim tenorem prostě tim svym témbrem. A to poslední? To je Dubček, přátelé, pláče, že ho Vobčanský fórum nekandiduje na prezidenta, že tam cpou Havlika zrzavýho. Ale to už byl začátek prosince. Tk tam sedim, kouřim a vidim, že si na tom vlastně méno neudělam. Že mě si prostě budou považovat za to, že sem tendle voříšek, tendle tvrdej rébus rozlousk, no ne? Žádnej Alexandr Makedonskej s tim gordičákem, ale nitku po nitce, tak je je to vlastní jen vlastně archeologii, no ne? Je to umění, jo jo, to prostě je umění. A ty kosti, to je taky velký umění. Vlastně vás to přivede k zamyšlení, nad tou realitou, nad tou současností, ty křivky, to sou fakt trajektorie bytí, existence v tý nejvycizelovanější formě. Tajemství tý existence prostě tak nějak sprostě vodhalený v tý svý odpuzující, smradlavý nahotě, jo, ne jak to řikal ten Pan Werich, ten byl starej idealista, ne snad. Umění jako by nám dávalo vodraz nás samejch a s těma kostma se to, vlastně aspoň u mě, povedlo. Jo, já tam svojí existenci našel. Jasně, na nějakym vokraji jedný z těch velkejch kostí, ale našel. No, z piety sem je dal do depozitáře... a pak sem začal přemejšlet, jak todle poučení přetlumočit svejm kolegum na ústavě, kretenum. A pak, pak sem prostě vtrhnul do zasedačky, voni tam vyštosovovyný, hlava na hlavě, šéf je prcá a já... já přehlíd jen tak letmo celej ten dav a řikám, panta  rhei, čuráci.