Střed/The Core
Kniha Střed má dvě části – Grottu a Summu a jeden Appendix – Translatio, který je anglickým překladem textů z obou knih. Každou z částí jsem vytiskl v osmi kusech. V případě Grotty jsou čtyři prvními otisky linoleové matrice, čtyři druhými otisky téže matrice. Všechna lina jsem tiskl ručně. V případě Summy a Translatia jsou první čtyři kusy prvními kopiemi, druhé čtyři druhými.
Napsal, vyrobil, vytiskl, zkopíroval a svázal Jan Čumlivski
Český text zkorigoval Gabriel Pleska.
Anglický text zredigoval a zkorigoval Nathan Fields.
Praha, Evropská unie, leden až duben 2011
Grotta Středu
Věci – jevy – struktury
Grotta je umělá jeskyně. Jeskyně, kterou jsme si vytvořili na vhodném vnitřním místě, abychom se v ní mohli kochat stíny a odlesky skutečnosti, které k nám mlhou toho, co nás obklopuje, doputují. Ke každému jeho smysly propouští jiné stíny a blesky. A to i za předpokladu, že naše vnitřní grotty jsou vystaveny naprosto stejně. Filtry představené našim vnějším přijímačům – a to jsou ty filtry, jejichž přítomnost a funkci můžeme v ideálních podmínkách poznat či ovlivnit – deformují vnímané. Vnitřní filtry, které poznáváme stěží a ovlivňujeme do objektivního poznání jen náhodně či naivně, deformují skutečnost ještě dále.
Přes všechna tato omezení, je zřejmé, že existují zákonitosti, kterými se naše okolí – i my – řídí. Ze své grotty, ze svého středu jsem pozoroval věci, které mi utkvěly jistě proto, že jsem jim v různých hnutích mysli přikládal možná skutečnou, často smyšlenou hodnotu. Tyto věci – objekty – se mimovolně skládají do obsažnějších množin. Ty jsem nazval jevy a nadřadil je v hierarchii vnímaným stínům. Spojení věcí-objektů v množiny-jevy není pouze souřadné, vztahy jednotlivých prvků nejsou často postaveny na jednoduché analogii, jejich propojení je víceúrovňové, jsou si důsledky či příčinami. Srovnání jednotlivých množin-jevů pak vedlo k vytvoření nejvyšší kategorie – struktur, jež jsou si podobné.
Bod. Středobod. Město. Město v noci. Oranžová záře, v níž se blyští a bělají vločky sněhu, které se zmítají ve větru. Energie, která uniká z uzavřených jednotek – bydlišť –, je taví do kapek vody, které mrznou na dláždění. Infrastruktury, které – neviděné – protínají a křižují aglomeraci v podzemí i ve vzduchu. Světla lamp vyznačují trasy, po nichž se přemisťují osoby a zboží. Vycházejí z města a, osvětlené či neosvětlené, směřují do jiných, paralelních středobodů.
Sítě se rozprostírají od středobodu až do krajností, za horizont viděného, viditelného, za horizont událostí. Jejich jemné předivo, neviditelné znakové toky, vytyčuje mapu, plán přebývání ve skutečnosti, kterou prožíváme. Naše bodová paměť uchovává okamžiky, zvuky, krajiny, vůně a doteky ve shlucích, které jsou křehce uspořádané a jejich vyvolávání je nenávratně poškozuje a pokrucuje. Oživování vnitřních shluků je ovšem nezbytné, jejich přetrvání je na opětném oprašování závislé. Těkavý závan okamžiku je rychle zapomenut a to, co zbývá je jen jeho vnitřní stavba, logická konstrukce, kterou se snažíme udržovat čerstvou.
Jediná časová ohraničenost, v níž můžeme uvažovat, je minulost. Věci, které se dějí v naprosté přítomnosti, jsou, v okamžiku naplnění/ukončení, uplynulé. Minulé časy, které po paměti užíváme, jsou pamětí přetaveny do křehkých shluků, jež řídnou v závislosti na vzdálenosti, která nás od byvšího času dělí. Zkoumat tyto shluky je těžké. Zobecňovat výsledky zkoumání je vysoce obtížné. Rozbor skutečného uplynulého, který je na zobecňování závislý, se většinou nedaří.
Text (obrazový) této knihy se snaží věnovat rozboru až v druhém plánu. Základní metodu zkoumání jsem vzhledem k jejímu ustrojení nazval rozkladem. Čistě metodický postup by obnášel lokalizaci shluku, který je v této průběhové chvíli už jen více či méně holou logickou strukturou, jeho oprášení a vyzdvihnutí z hloubi a rozložení na nejmenší únosné části. Nejsložitější částí onoho rozložení bylo ustanovení oné nejmenší části. Nevýhodou rozkladu je právě určení nejzazší nejmenší jednotky, jíž se zabýváme. Při velmi drobném měřítku se i ty pozůstatky skutečnosti, které jsme si udrželi, rozpadají v neviditelná zrnka. A i tato neviditelná zrnka jsou rozložitelná. Nezvolil jsem nakonec neviditelná zrnka. Pracoval jsem s většími jednotkami, které ovšem s sebou nesou větší riziko ztráty niti textu pro čtenáře.
Summa Středu
Lidská sítnice vnímá vnější svět sítí bodů, které obsahují jak černobílé, tak barevné receptory, které přijímají světlo a jejich chemické substance na něj reagují. Takto získaný otisk okolí je zkomprimován a odeslán zrakovým nervem do mozku.Summa je plátnem, na němž se střídají obrazy. Rozměry obrazů jsou sjednoceny, stejně jako tvar, barva a počet bodů. Umístil jsem vždy dvě komprimované fotografie na stránku. Technologicky jsou převedeny z barevných digitálních fotografií z Canonů Ixus 50 a Ixus 100. Každá fotografie byla zmenšena na 2362 × 1772 px a následně převedena do pérovky při hustotě 10 čar na palec. Tvar rastru je kulatý.Před zrakem se tu ve světle střídají abstrahované sítě, jež jsou svým matematickým zadáním shodné. Stejně jako obrazy, které vnímáme, liší se pouze poměrem světla a stínu, bílé a černé.. Mohly by být tedy identické, jen manipulované. Popisky k jednotlivým výjevům jsou vypsané podle původních fotografií, na nichž jsou objekty zřetelné. Měřítko, které při přepočítávání fotografií do pérovek zhrublo, většinou překrylo všechny důležité detaily, často i vše ostatní.Přesto jsou ale tyto rastry věrným obrazem našeho okolí, který k nám běžně přichází, jen jiným způsobem manipulovaný.Kniha je složena z deseti stejně rozsáhlých částí. Byly foceny v rozmezí pěti let. Šest z těchto deseti částí se odehrává v českém pohraničí – ovšem hranice se objevují ve všech deseti textech. Přítomnost hranice, ohlašovaná řídnutím jevů, na něž jsme ve vnitrozemí miniaturního státu zvyklí, a naopak zesilováním okrajových frekvencí, které přehlušují vnitrostátní souzvuk. Díry a Ticha, které v pohraniční symfonii zaznamenáme, nejsou pouhou absencí nástrojů. Naopak poukazují na chyby ve skladbě. Silná místa na druhé straně poukazují na možnosti, které se nabízejí pro řešení jednotlivých Tich.Přestože se tyto texty odehrávají v České republice mezi lety 2006 a 2011, nejsou ve významu pohraničí–vnitrozemí omezeny jen na ni. Tento vztah je zevšeobecnitelný nejenom na ostatní státy, ale i na jiné struktury, které, jakkoli si namlouváme, že nejsou, jsou bionické, nepravidelné, alogické, zvykové a to mají společné se státní hranicí, nepravidelně řídnou směrem ven.
Jak se mi ukázalo – a to je zřetelné v částech, které nejsou z pohraničních oblastí – Díry a nepravidelná Řídnutí se vyskytuje u středu struktury – v tomto případě v pražských dílech V a X – jen je nutné vnitřní hranici identifikovat.